About                      








A Distance of Two Seconds

curated by: Natálie Kubíková, Mia Milgrom
artists: Kateřina Vincourová, Sarah Bechter, Radek Brousil, Max Van Olffen, Tash Keddy

12.2. 2025 opening (18:00)
13.2. - 15.3. 2025


ENG// 

The exhibition A Distance of Two Seconds draws from the theoretical foundations of Max Weber, specifically his concept of the gradual loss of mystical and spiritual beliefs as a result of Enlightenment rationalism, which led to a transformation in the perception of time. This shift, as described by Weber, reflects a broader cultural transition from magical and religious views of time toward its rationalization and secularization. Through selected works, the exhibition seeks to recreate alternative approaches to perceiving time, returning to themes of intuition, mysticism, and repetition. It presents diverse perspectives, in which the exhibiting artists emphasize not only individual interpretations of time as a phenomenon but also materiality, its durability, and its shifting meanings within historical and cultural contexts. In this sense, time is not only examined as a linear, quantitative unit but is also captured in its emotional and symbolic dimensions. In a universal, yet deeply intimate play with gestures, symbols and histories, we are reminded of the ambiguity tied to the progression of time - its constant movement and, at the same time, its fragmentation and flattening within the modern world.

The title of the exhibition suggests a tension between two diametrically opposed perceptions of time. On one hand, there are time cycles that are part of natural, universal processes—cycles that transcend human experience and, in a certain sense, are eternal and dynamic, such as the changing of seasons or the cyclical movements of celestial bodies. On the other hand, we find ourselves in a space where time is constantly being shortened, simplified, and homogenized, particularly within the contemporary capitalist system, which demands continuous productivity and efficiency, thereby exerting constant pressure to compress time intervals.

Radek Brousil's installation titled Four Hands, explores how we experience contemporary asynchronous temporalities as an alienating intellectual condition—one that has rapidly spread across the world and shifted our perception of time, turning it into a grid against which work is measured, rather than letting work itself be the measure. Brousil’s technique of combining transfer printing and painting on stretched, unprimed burlap evokes the layering of time while remaining partially translucent, allowing us to see beyond individual surfaces. The series of paintings, exhibited in a circular arrangement, reminds us of the units on a clock that uniformly divide the day. At the same time, its monumentality and placement reference a clock tower—both mysterious and powerful.

Sarah Bechter’s ethereal paintings emulate architecture and bodies, often hinting at something hidden or missing. Through this absence, we are encouraged to become aware of our own subjective narratives and to distinguish between what we imagine when looking at a painting and what is truly there. As we spend time observing the canvases, hidden protagonists and objects gradually emerge, shifting our attention from the clearly visible to the subtle, intimate, and more private details. The mysterious, dreamlike quality of Bechter’s work stems from her intuitive process, in which figures and foregrounds emerge organically from the initial strokes and layers of paint.

Kateřina Vincourová presents an object titled Five Minutes, focusing on the linguistic universality and symbolism of time units. The object not only explores the specific meaning of this unit of time but also questions how similar linguistic constructs can transition between different cultural and linguistic contexts while maintaining their universal ability to express something fleeting and intangible. In her 2016 installation With Care, the artist represents different character traits using small succulents and ferns planted in mannequin heads. Through the plants, the individual heads come to life, becoming part of an ever-changing cycle of growth and aging.

In his practice, Tash Keddy explores the themes of memory and corporeality through scent and personal archives. The fragrance soaked object titled Domestic Erotics as well as the analogue photographs B, Insulindeweg, AH, Stadhouderskade and C & D, Mount Eden carefully stretched on disused frames, hold an aspect of a bodily, erotic wanting, a fleeting sense closeness. Iso-e-super, referred to as the anti-perfume, is a synthetic ingredient which doesn't form an individual note itself, but enhances the body's natural scent. As smell and emotion are stored as one memory, odors can stimulate the recollection of forgotten experiences and intense feelings of desire, grief and belonging. Smell is an integral part of the body but also separate from it, having a certain transcendental function that was widely used for ritual value, as a transition guide between worlds or a spiritual medium. Tash Keddy's works are re-enchanted with the world beyond empirical knowledge, one powered by subjectivity and the sacredness of the mundane.

Max Van Olffen, a Dutch artist and jeweler, is continuously interested in materiality as an archive. Through his research on Neolithic archaeological sites, he draws inspiration from bog bodies—remarkable examples of preservation due to the unique conditions of mud. The low-oxygen environment causes the skin of these bodies to become leathery, preserving it alongside other valuable objects and ritual sacrifices. Olffen’s wall objects partially resemble flesh, in a sense uniting people with the materials they commonly use and obsess over. His process of bleach printing from clay molds onto fabrics can be seen as another form of preservation, where materials imprint on one another and transfer some of their properties.


CZ// 

Výstava Vzdálenost Dvou Vteřin čerpá z teoretických východisek Maxe Webera, konkrétně z jeho pojmu o postupné ztrátě mystických a duchovních přesvědčení v důsledku osvícenského racionalismu, což vedlo k transformaci chápání času. Tato změna, jak ji popisuje Weber, reflektuje širší kulturní přechod od magických a náboženských pohledů na čas k jeho racionalizaci a sekularizaci. Výstava prostřednictvím vybraných děl usiluje o znovuvytvoření alternativních přístupů k vnímání času, vracejících se k tématům intuice, mysticismu a repetitivnosti. Představuje rozmanité přístupy, v nichž vystavující kladou důraz nejen na individuální interpretaci času jako fenoménu, ale i na materialitu a její trvanlivost či proměnlivé významy v historickém a kulturním kontextu. V této souvislosti je čas nejen zkoumán jako lineární, kvantitativní jednotka, ale je zároveň zachycen v jeho emocionální a symbolické dimenzi. Prostřednictvím univerzálních, avšak hluboce intimních her s gesty, symboly a historiemi výstava připomíná ambivalenci plynutí času, jeho neustálý pohyb a současně i jeho fragmentaci a zploštění v rámci moderního světa.

Název výstavy naznačuje napětí mezi dvěma diametrálně odlišnými vnímáními času: na jedné straně stojí časové cykly, které jsou součástí přírodních, univerzálních procesů — cykly, které přesahují lidskou zkušenost a jsou pro nás v určitém smyslu věčné a dynamické, jako například změny ročních období nebo cyklické pohyby vesmírných těles. Na straně druhé se nacházíme v prostoru, kde je čas neustále zkracován, zjednodušován a homogenizován, zejména v rámci současného kapitalistického systému, který vyžaduje neustálou produktivitu a efektivitu, a tím i neustálý tlak na zkracování časových intervalů.

Instalace Radka Brousila, nazvaná Four Hands, zkoumá způsoby, jakými se vyrovnáváme s prožitkem současných asynchronních temporalit jako s odcizujícím, intelektuálním stavem, který se rychle rozšířil po celém světě a změnil naše vnímání času—proměnil jej v mřížku, podle níž se měří práce, namísto toho, aby práce sama byla měřítkem. Tento proces je zprostředkován vrstvenou technikou transferového tisku a malby na nešepsované, jutové plátno. Série obrazů, vystavená v kruhovém uspořádání, evokuje jednotky na hodinách rovnoměrně rozdělující den. Zároveň svou monumentalitou a umístěním odkazuje na věžní hodiny—tajemné a mocné zároveň.

Éterické malby Sarah Bechter zobrazují architekturu a těla, často naznačují něco skrytého nebo chybějícího. Prostřednictvím této absence jsme vybízeni k tomu, abychom si uvědomili své vlastní subjektivní příběhy a rozlišili mezi tím, co si při pohledu na obraz představujeme, a tím, co je skutečně přítomné. S delším pozorováním pláten se postupně odhalují skryté protagonistky a objekty, čímž se naše pozornost přesouvá od jasně viditelného k jemným, intimním a soukromějším detailům. Tajemná a snová kvalita její tvorby vychází z intuitivního procesu, v němž postavy a popředí organicky vystupují z počátečních tahů a vrstev barvy.

Kateřina Vincourová představuje objekt s názvem Pět minut, zaměřující se na jazykovou univerzálnost a symboliku časových jednotek. Objekt nezkoumá jen konkrétní význam této jednotky času, ale také polemizuje nad otázkou, jak podobné jazykové konstrukty mohou přecházet mezi různými kulturními a jazykovými prostředími, přičemž zachovávají svou univerzální schopnost vyjadřovat něco pomíjivého a neuchopitelného. V instalaci nazvané With Care z roku 2016, umělkyně představuje odlišné charakterové vlastnosti pomocí malých sukulentů a kapradin, zasazených do manekýnových hlav. Jednotlivé hlavy skrze rostliny ožívají a stávají se součástí nestálého cyklu růstu a stárnutí.

Novozélandský umělec Tash Keddy zkoumá témata paměti a tělesnosti skrze vůni a osobní archivy. Vůní nasáklý objekt s názvem Domestic Erotics, podobně jako analogové fotografie B, Insulindeweg, AH, Stadhouderskade a C & D, Mount Eden, pečlivě napnuté na vyřazené rámy, nesou aspekt tělesné, erotické touhy, prchavého pocitu blízkosti. Iso-e-super, esence označovaná jako anti-parfém a použitá v instalaci, je syntetická složka, která sama o sobě nevytváří samostatný tón, ale naopak umocňuje přirozený pach těla. Jelikož jsou čich a emoce uchovávány jako jedna vzpomínka, pachy mohou stimulovat vybavení zapomenutých zážitků a intenzivních pocitů touhy, zármutku i sounáležitosti. Vůně je nedílnou součástí těla, ale zároveň je od něj oddělená, má jistou transcendentální funkci, která byla široce využívána pro rituální účely – jako průvodce mezi světy nebo duchovní médium. Díla jsou tak znovu okouzlena světem, přesahujícím empirické poznání, světem poháněném subjektivitou a posvátností každodennosti.
Max Van Olffen, nizozemský umělec a šperkař, se kontinuálně zajímá o materialitu jako archiv. Prostřednictvím svého výzkumu neolitických archeologických nalezišť se inspiruje mumiemi z bažin (bog bodies) —příklady konzervace díky jedinečným podmínkám bahna. Bažinné prostředí s nízkým obsahem kyslíku způsobuje, že kůže těl kožnatí, což umožňuje její zachování spolu s dalšími cennými objekty a rituálními oběťmi. Olffenovy nástěnné objekty připomínají kůži svými organickými motivy a barevností a v jistém smyslu tak sjednocují člověka s materiály, které běžně používá a jimiž je fascinován. Jeho proces tisku bělením textilie podle hliněných forem lze vnímat jako další způsob konzervace, kdy se jednotlivé materiály otiskují a přenášejí své vlastnosti na jiné.


graphic design: SelmeciKockaJusko