Barbora Dayef: Auto-moto-dým
curated by: Mia Milgrom, Natálie Kubíková
support: Adam Trefil
2.6. - 28.7. 2022
ENG/ Our attention is dissolving within the rising fog. Low visibility and fragments of stories, that happened somewhere on the border of an industrial ruin and a home, suggest some sort of a game. The pillars are becoming shadows of standing bodies and then turn back into waterpipes. In certain moments the voices and gestures become alive, the fire is being maintained till late nights and then everything goes quiet again. All we are left with are artifacts, fallen shards of objects and our own mirrored image. All threads have a way of turning into traces.
Auto-moto-dým mediates decay and social chaos, it becomes a comment on personal relationships and their influence on structures of hierarchy. The verticality of the endless columns and the uneven surfaces function as reminders of an increasing probability of collapse. Allegorical stories, which inspired the performative dialogues, compel us not just towards their framed form, but also to branching sub-stories and tales within tales, referring to the cycles of events. This intimate moment is an unarticulated connection, where one is listening and the other hears something.
Expanding in the space are hand-made ceramic waterpipes, which fuse a visual link between modernist architecture and ancient columns. The time also seems to be distorted in scale, as we move through the labyrinth navigated by rays of construction laser. Have we arrived to the scene too late, or are we simply meant to slowly observe the disintegration?
Barbora Dayef is a striking artist, who combines sculpture with performance. Her interest in ancient cultures brought her to eastern allegorical stories, where through mundane situations and mind games we are left to search for solutions to our most inner feelings and society-wide questions.
In times when structures thought to be stable are falling apart, we continue to invite both local artists and artists from around the world to work with topics of stability and to explore the seismic shifts that our decade is bringing. We would like to create a polyphonic and plural space that allows a variety of encounters and dialogues and that collapses the walls between different narratives. Barbora Dayef’s exhibition is the first in our new season titled Heavenly Bodies, inspired by a painting by the Mexican artist Rufino Tamayo. Tamayo’s Heavenly Bodies (1946) indicate mental constructs that join stars into constellations. The painting can be seen as a metaphor for resurgence of imaginative stories that were long lost. Old tales can become foundations for new structures and systems of communication, they offer new ways of reading our histories outside of linear time.
CZ/ Vznášející se mlha rozptyluje pozornost. Snížená viditelnost a fragmenty příběhů, které se odehrály někde na pomezí industriální ruiny a lidského domova napovídají, že půjde o jakousi hru. Pilíře se stávají vzpřímenými těly a mění se zpět v dýmky, ve kterých doutná život. Hlasy a gesta se v ten moment rozeznívají, v uhlících se dlouhé noci udržuje oheň a pak všechno utichá. Zbývají jen artefakty, střepy a náš vlastní odraz. Všechna vlákna se splétají, události zanechávají stopy.
Výstava Auto-moto-dým zprostředkovává hlučný rozklad a sociální chaos, stává se komentářem mezilidských vztahů a jejich vlivu na hierarchické struktury. Vertikalita nekonečných sloupů nebo nerovnost terénu fungují jako připomínky stále se zvyšující pravděpodobnosti kolapsu. Alegorické bajky, kterými jsou inspirované performativní dialogy, jsou zajímavé nejen jako rámce odkazující k cykličnosti událostí, ale také stále se rozrůstajícími linkami vedlejších příběhů a schovanými narativy. Jde o intimní momenty, nepojmenovatelné spojitosti, kdy jeden poslouchá a druhý něco slyší.
V prostoru se rozpínají keramické vodní dýmky, v nichž se mísí odkazy k moderní architektuře i antickým sloupům. Zkresleným měřítkem můžeme vnímat i plynutí času, kterým se v rámci výstavy pohybujeme v pomyslném labyrintu po cestách znázorněných paprskem konstrukčního laseru. Přišli jsme příliš pozdě, nebo je naším údělem jen sledovat pomalý rozklad?
Barbora Dayef je svéráznou umělkyní, kombinuje sochařství s performance. Její zájem o starověké kultury ji přivedl k východním bajkám, v nichž se všední situace proměňují v myšlenkové hry směřující k rozřešení pro ty nejniternější pocity i celospolečenské otázky. Vrstvení různých materiálů s performativními dialogy je osobním záznamem i rozvahou o nadčasovosti lidských příběhů a osudů.
V době, kdy se struktury považované za stabilní rozpadají, zveme lokální i mezinárodní umělce a umělkyně, kteří pracují s tématem stálosti a s seismickými vlnami změn, s nimiž se v současnosti potýkáme. Vytváříme plurální, polyfonní prostor, který umožňuje různorodá setkání a dialogy a který bourá zdi oddělující různé narativy. Výstava Barbory Dayef se tak stává první výstavou z programové sekce s názvem Heavenly Bodies, ve které otevíráme sérii výstav a uměleckých performancí. Metaforou se zde stává obraz mexického umělce Rufina Tamayo, který v obrazu Heavenly Bodies (1946) ukazuje mentální konstrukce spojující hvězdy v souhvězdí. Obraz můžeme chápat jako oživení zaniklého, co již funguje jen jako imaginativní příběh z minulosti. Tyto staré příběhy ale mohou sloužit jako základní kameny pro budování nových struktur, systémů komunikace a k probádání naší minulosti mimo lineární čtení perspektivy času.
photos by: Jakub Hájekgraphic design: Jiří Mocek
Auto-moto-dým mediates decay and social chaos, it becomes a comment on personal relationships and their influence on structures of hierarchy. The verticality of the endless columns and the uneven surfaces function as reminders of an increasing probability of collapse. Allegorical stories, which inspired the performative dialogues, compel us not just towards their framed form, but also to branching sub-stories and tales within tales, referring to the cycles of events. This intimate moment is an unarticulated connection, where one is listening and the other hears something.
Expanding in the space are hand-made ceramic waterpipes, which fuse a visual link between modernist architecture and ancient columns. The time also seems to be distorted in scale, as we move through the labyrinth navigated by rays of construction laser. Have we arrived to the scene too late, or are we simply meant to slowly observe the disintegration?
Barbora Dayef is a striking artist, who combines sculpture with performance. Her interest in ancient cultures brought her to eastern allegorical stories, where through mundane situations and mind games we are left to search for solutions to our most inner feelings and society-wide questions.
In times when structures thought to be stable are falling apart, we continue to invite both local artists and artists from around the world to work with topics of stability and to explore the seismic shifts that our decade is bringing. We would like to create a polyphonic and plural space that allows a variety of encounters and dialogues and that collapses the walls between different narratives. Barbora Dayef’s exhibition is the first in our new season titled Heavenly Bodies, inspired by a painting by the Mexican artist Rufino Tamayo. Tamayo’s Heavenly Bodies (1946) indicate mental constructs that join stars into constellations. The painting can be seen as a metaphor for resurgence of imaginative stories that were long lost. Old tales can become foundations for new structures and systems of communication, they offer new ways of reading our histories outside of linear time.
CZ/ Vznášející se mlha rozptyluje pozornost. Snížená viditelnost a fragmenty příběhů, které se odehrály někde na pomezí industriální ruiny a lidského domova napovídají, že půjde o jakousi hru. Pilíře se stávají vzpřímenými těly a mění se zpět v dýmky, ve kterých doutná život. Hlasy a gesta se v ten moment rozeznívají, v uhlících se dlouhé noci udržuje oheň a pak všechno utichá. Zbývají jen artefakty, střepy a náš vlastní odraz. Všechna vlákna se splétají, události zanechávají stopy.
Výstava Auto-moto-dým zprostředkovává hlučný rozklad a sociální chaos, stává se komentářem mezilidských vztahů a jejich vlivu na hierarchické struktury. Vertikalita nekonečných sloupů nebo nerovnost terénu fungují jako připomínky stále se zvyšující pravděpodobnosti kolapsu. Alegorické bajky, kterými jsou inspirované performativní dialogy, jsou zajímavé nejen jako rámce odkazující k cykličnosti událostí, ale také stále se rozrůstajícími linkami vedlejších příběhů a schovanými narativy. Jde o intimní momenty, nepojmenovatelné spojitosti, kdy jeden poslouchá a druhý něco slyší.
V prostoru se rozpínají keramické vodní dýmky, v nichž se mísí odkazy k moderní architektuře i antickým sloupům. Zkresleným měřítkem můžeme vnímat i plynutí času, kterým se v rámci výstavy pohybujeme v pomyslném labyrintu po cestách znázorněných paprskem konstrukčního laseru. Přišli jsme příliš pozdě, nebo je naším údělem jen sledovat pomalý rozklad?
Barbora Dayef je svéráznou umělkyní, kombinuje sochařství s performance. Její zájem o starověké kultury ji přivedl k východním bajkám, v nichž se všední situace proměňují v myšlenkové hry směřující k rozřešení pro ty nejniternější pocity i celospolečenské otázky. Vrstvení různých materiálů s performativními dialogy je osobním záznamem i rozvahou o nadčasovosti lidských příběhů a osudů.
V době, kdy se struktury považované za stabilní rozpadají, zveme lokální i mezinárodní umělce a umělkyně, kteří pracují s tématem stálosti a s seismickými vlnami změn, s nimiž se v současnosti potýkáme. Vytváříme plurální, polyfonní prostor, který umožňuje různorodá setkání a dialogy a který bourá zdi oddělující různé narativy. Výstava Barbory Dayef se tak stává první výstavou z programové sekce s názvem Heavenly Bodies, ve které otevíráme sérii výstav a uměleckých performancí. Metaforou se zde stává obraz mexického umělce Rufina Tamayo, který v obrazu Heavenly Bodies (1946) ukazuje mentální konstrukce spojující hvězdy v souhvězdí. Obraz můžeme chápat jako oživení zaniklého, co již funguje jen jako imaginativní příběh z minulosti. Tyto staré příběhy ale mohou sloužit jako základní kameny pro budování nových struktur, systémů komunikace a k probádání naší minulosti mimo lineární čtení perspektivy času.
photos by: Jakub Hájekgraphic design: Jiří Mocek
