Let's Play a Game, You'll be an Anthill and I'll be a Fire

curated by: KuKu Collective
artists: Veronika Čechmánková, Kateřina Konvalinová, Roman Štětina, Tomáš Bryscejn, Sarah Dubná
8.7. - 7.8. 2021


ENG/ We managed to charge all the solar panels. We are searching for access to the summer rays that will feed us enough to not have to think about how much we want to escape the reality of seasons and its cycles. When I was walking by the water and gathering stones, something small sparkled under the surface. There was a sharp geometrical grid. It had an order, definiteness, a systematic precision and a kind of bitterness to it. When I refer to such an experience, to empty squares inside a grid, I do so in order to determine what to do now, so that next time I evade a fall.

Instead of hunger for success and financial capital, solitary life has sank to the level of ordinariness. Solitary are they who try to manage everything at once. They leave behind burning forests because they didn't have the time to look back and see where the match hit the ground. They only realise after a few days have passed and have to admit to not having full control anymore. There are times whose purpose it is to confuse individuals, measure and objectify them without the opportunity to find oneself. We are continuously being sold ways to truly become ourselves, while we punish ourselves for every disappointment caused by our individualism. 

The exhibition is not a visual research of individualism, although some works may be connected to it, but about the interconnectedness of individual thought in relation to a larger society and the approach whereby any form of individualism can be a part of the greater whole. The exhibition introduces a curated selection of five artists who work in the span of many media. Through interwoven forms we search for the essential objects of desire which might be new, hidden or already long known. 

A series of objects “So close, So far” by Veronika Čechmánková (*1996) metaphorically works with the ant world which is based on collective functions and labour, making it impossible for an individual to survive. Through many perspectives of the installation we are introduces to the ant community. The author anatomically examines an ant, enlarging specific parts such as the antennae that can function as both a receiver and a transmitter of signals. The project shows the similarities between humans and ants and lets the viewer participate in the simulation of the ant agriculture. 

The video “Lottery drum” (2020) by Roman Štětina (*1986) is filmed in an authentic backstage of a Sazka betting office revealing the everyday ritual of a job that follows strict procedures to prepare completely random drawing of lottery tickets. The employees abide by firm rules to create an infallible environment that will produce a randomised set of numbers. Their routine gives us a glimpse of what happens on the other side of the curtain, where we cannot find any traces of competition or winning. // Camera by Šimon Dvořáček

Amongst the exhibited works is also a monochromatic diptych painting by Tomáš Bryscejn (*1988). The author's work includes paintings and drawings as well as combinations of the two. He combines these works with monumental industrial installations created with building materials, often using a monochromatic palette to accentuate each line. He is interested in virtuality and obsessions, resulting in a temporary emptiness that rids the viewers of their existential weight. 

Sarah Dubná (*1993) works with the process of constant change and reassessment, which could be considered a kind of transformation similar to upcycling. She creates paintings from materials found on the street, giving them a new life but also letting them perish. By layering, tearing, sewing and dying the fabrics we are confronted with the desire for destruction. The artist works with structured collages combining different materials. Her loose drawings connect each work and bring a certain sensitivity and physicality to the paintings. 

A short movie by Kateřina Konvalinová (*1991) “Corrective relationships: Party” is influenced by the genre of reality shows and stand-up comedies. It is another part of the exhibition that works with the topic of individualism and self-doubt. The screenplay is a polemic about personal and social values and needs, that affect the life of an individual. The conflict between the personal and social is shown to us through a therapy session. The therapist gives the impression of being a double agent trying to sincerely help the patient while keeping the status quo by unintentionally internalising her problems. The closing scene in a club refers to a possible hope of a subculture, where living conditions are created, lived and shared. 

CZ/ Povedlo se nám nabít všechny solární panely. Úpěnlivě hledáme přísun letního slunce, které nás nasytí natolik, abychom nemysleli na fakt, jak moc chceme uniknout z reality ročních cyklů. Když jsem se procházela kolem vody a sbírala kameny, něco malého se blyštilo pod hladinou. Pod povrchem vody byla ostrá geometrická mřížka. Měla v sobě řád, tu danost, tu systematickou přesnost, tu zatrpklost.

Pokud se odkazuji na takový zážitek, na prázdné kolonky uvnitř mřížky, dělám tak ve snaze určit to, co dělat teď, abych se už příště konečně obešla bez pádu. Místo touhy po úspěchu a finančním kapitálu, kleslo solitérství na rovinu obyčejnosti. Solitér je ten, kdo se pokouší zvládnout vše naráz. Nechává za sebou hořící lesy proto, že se nestihl ohlédnout, kam sirka dopadla a dojde mu to až po pár dnech, když si přizná, že přestává mít nad vším nadhled. Taková je doba, jejímž úkolem je jednotlivce mást, měřit a objektivizovat, a ne jej nechat dojít k sobě. Ustavičně nás bombardují nabídky, jak se doopravdy stát sami sebou, přičemž se trestáme za každé zklamání způsobené naším individualismem.

Výstupem výstavy není zkoumání tématu individualismu, k čemuž se díla mohou či nemusí upínat, ale provázanost myšlení jednotlivce ve vztahu ke společnosti a přístup naznačující, že i jakákoliv forma individualismu je součástí většího celku. Výstava představuje kurátorský výběr pětice autorů, tvořících napříč médii. Jedná se o provázanost forem a nalézání zásadních objektů touhy, zcela nových, skrytých, či dávno zřetelných.

Série objektů “So Close, So Far” od Veroniky Čechmánkové (*1996) metaforicky zpracovává mravenčí svět, kde je v důsledku společné práce a fungování pro jedince nemožné přežít. Pomocí různorodých perspektiv instalace přibližuje divákovi mravenčí společenství. Anatomicky rozebírá samotného tvora a zvětšuje jednotlivé časti, například mravenčí tykadlo sloužící jako přijímač i vysílač signálů. Projekt odkazuje na podobnosti mezi člověkem a mravencem a nechává diváka být přímým účastníkem simulace mravenčího zemědělství

Video Romana Štětiny (*1986) s názvem Osudí z roku 2020, je natočeno v prostředí autentického zákulisí sázkové loterie Sazka. Každodenní rituál specifického povolání končící skrze přísně dodržené postupy příprav náhodného losování. Zaměstnanci se musí pevně držet pravidel a vytvářet neomylné prostředí, aby dali vzniknout náhodnému seskupení čísel. Rutinní činnost je ukázkou druhé strany opony, kde není zřetelný pocit vítězství ani soutěživosti. /Kamera Šimon Dvořáček

Součástí výstavy je také práce Tomáše Bryscejna (*1988), který představuje monochromní obrazový dyptych. Tvorba autora zahrnuje malbu a kresbu a je také kombinací obou těchto médií. Ve své práci využívá monumentálních industrializovaných instalací za pomocí stavebních materiálů, které následně spojuje s obrazy a kresbami. V těch využívá monochromu, čímž dává vyniknout kresebnosti linií. Pracuje s tématem virtuality a posedlosti. Výsledkem je pomíjivá prázdnota bez kontextu, která zbavuje diváky jejich existenciální váhy.

Sarah Dubná (*1993) se ve svých obrazech zabývá procesem neustálého přetváření a přehodnocování, formami které by se daly považovat za druh transformací podobných upcyclingu. Vytváří díla z nalezených materiálů z ulic a podrobuje je vlastnímu procesu oživování a zániků. Vrstvením, trháním, sešíváním a barvením látek, zosobňuje touhu po destrukci. Vytváří strukturované koláže a pracuje s několika materiály naráz. Volná kresba propojuje jednotlivá díla a vytváří citlivost a tělesnost obrazu. Oba autoři jsou také členy projektu uměleckých ateliérů, které se nacházejí v rámci komplexu galerie. 

Krátký hraný film (18:53) Kateřiny Konvalinové (1991 “Korektivní Vztahy : Party” je ovlivněný žánrem reality show a stand up comedy. Je také součástí další kapitoly výstavy zahrnující téma individualismu a pochybností o sobě samém. Autorský scénář je polemikou osobních a společenských potřeb a hodnot, ovlivňujících život jedince. Tento rozpor mezi osobním a společenským aspektem je vsazen do scény terapeutického sezení. Terapeutka působí jako dvojí agentka, snažící se, nejspíš upřímně, pacientce opravdu pomoct. Zároveň však, snad nevědomky, s pacientkou udržuje dosavadní status quo tím, že vnější problémy internalizuje.
Závěrečná klubová scéna poté odkazuje k možné sub-kulturní naději, v níž jsou životní podmínky vytvářené, žité a sdílené společně. /Kamera: Michal Blecha, Jiří Žák.

photos by: Jakub Hájek
graphic design: Matěj Martinec, Tomáš Buranovský